Vyrůstala jsem ve víře. Ale čím víc jsem ji žila podle pravidel druhých, tím víc jsem ztrácela sama sebe. Až cesta ke spiritualitě mi vrátila svobodu.

Tento text ke mně přišel nečekaně – včera, když jsem měla horečku. Možná právě v tom je kouzlo: když nevíte, co psát, duše si vždy najde cestu.

A není náhoda, že přichází právě teď.

Přesně před rokem, 18. srpna 2024, jsem prošla svou první aktivací. Karta, kterou jsem si tehdy vytáhla, byl Ježíš – Velký učitel. Dnes, když se ohlížím zpět, vidím, že to nebyla náhoda. Ta karta mi přišla, aby mi ukázala směr – a dnes stojím pevně v lásce, kterou jsem tehdy teprve začínala objevovat.

Od dětství jsem byla vedena k víře, řekla bych až moc fanaticky. Neexistovalo nechodit každý týden do kostela. Vnímala jsem to spíš jako omezení, nesoulad s tím, co cítím – a navíc chování, které bylo úplně proti mně. Srovnávání na ty, kteří do kostela chodí, a na ty, kteří ne – a vlastně skončí v pekle.

Strach z toho, že když něco poruším, přijde trest. Tlak byl tak silný, že nechápu, jak jsem to ustála. Podřídila jsem se, i když jsem nechtěla, jen proto, abych měla klid. Myslela jsem si svoje.

Před rokem mi ale přišla do života kniha, a už po přečtení jedné jediné věty se mi začalo všechno spojovat. Najednou se začala bortit ta největší iluze, v kterou jsem věřila.

Musela jsem si najít svou vlastní cestu – a nebylo to lehké. Když jsem pak šla po delší době znovu do kostela, už jsem byla jinde. Necítila jsem nic. Nemohla jsem ani opakovat slova, která jsem měla naučená – absolutně to šlo proti mně. Kolotoč vět bez emocí, jen povinnost.

Teď to vnímám čím dál silněji a vím, že tohle svým dětem nikdy neudělám. Protože mnozí, kteří tak „věří“, nakonec víru vůbec nežijí. Pomlouvají, soudí, hrají hry ega. A když to srovnám s tím, co by víra měla znamenat – je to daleko od lásky k Bohu a k lidem, většinou jen přetvářka.

Já jsem ale vždycky věřila v něco víc. A svou cestu jsem našla. Tam jsem ukotvená. Ať si každý říká, co chce. Pro mě je náboženství manipulace – a jsem vděčná, že už se toho nemusím účastnit.

Než jsem měla jít na kurz facilitátorky, přišla další zkouška – tentokrát od mé vlastní rodiny. Slyšela jsem slova: „Existuje jen Bůh, žádná energie není, skončíš v pekle…“ Ale tehdy jsem se už jen usmála. Protože jsem věděla, že to není pravda. Že to není můj strach, ale jejich. Bylo to v jejich očích, já cítila jen klid.

A to mi stačilo. Pochopila jsem, že i když blízcí lidé nechápou moji cestu, já stojím pevně. Život nás neustále testuje, jestli si dokážeme stát za sebou – i když to není pohodlné.

A právě skrze vlastní zkušenost z minulého měsíce už vím, že Bůh není strach. Bůh je bezpodmínečná láska. U něj nemusíte nic dokazovat.

Miluje vás celé – i se všemi chybami.

A právě tuhle lásku jsem našla na svém úplném dnu. Byla to ona, která mě zvedla.

Když se každé ráno v meditaci napojím na lásku, často brečím tak, že to ani neumím zastavit. A to je zkušenost, kterou bych přála každému. Protože každý ji máme v sobě. Jen ji objevit – pod všemi nánosy masek a rolí, kým jsme se během života stali.

A když víte, že jste bezpodmínečně milovaní – není už nic, čeho byste se museli bát. Ať se děje cokoliv.

Pochopila jsem, že Bůh nikdy nebyl o strachu, povinnostech a odsuzování. Bůh je bezpodmínečná láska – tichá, všudypřítomná a vždy připravená obejmout. Nemusíte nic dokazovat, nemusíte být dokonalí. Stačí jen být.

Dovolíte si vidět sami sebe takové, jací jste? Že už teď jste milovaní a přijímaní – bez podmínek, bez masek. Jaký je to pocit?