Mezi světy a možná o kousek dál

Nejtěžší krok není něco získat, ale pustit to, co už nejsem.

Tenhle článek nevznikl za jeden večer.

Vznikal postupně… několik dní.

V plynutí jednotlivých dní, kdy byl každý úplně jiný – a přitom tak nádherný.

Třeba v koupelně, tramvaji, venku, na zemi… kdekoliv, kde to přišlo.

Minule jsem psala o momentu, kdy už nebylo cesty zpět… a tohle je to, co přišlo potom.

Protože některé změny se nedají jen pochopit.

Musí se prožít.

Postupně integrovat všechno, čím jsem prošla.

A pak přišlo uvědomění, které všechno změnilo.

Konečně jsem pochopila vzorec, který jsem žila celý život.

Byla jsem emocionální houba.

Už jako malá jsem nasávala atmosféru kolem sebe.

Energie ostatních lidí jsem automaticky brala za své.

Ani jsem o tom nevěděla… dokud jsem to neuviděla.

A všechno do sebe najednou zapadlo.

Snažila jsem se udělat všechno pro to, aby se ostatní cítili dobře.

A když byli v pohodě oni, byla jsem v pohodě i já.

Jenže to byla ta největší past.

Zavděčit se všem není možné.

A čím víc jsem se snažila… tím víc to bylo málo.

A nakonec jsem byla já ta špatná.

Ta moc citlivá.

Ta, která všechno moc řeší.

Jen aby byl klid.

V tom všem jsem zůstala na posledním místě.

Neviděla jsem to.

Byla jsem v tom až po uši.

Dávala jsem na to, co mi říkají druzí… a věřila tomu.

A pak to konečně přišlo.

Ta iluze shořela na prach.

Pochopila jsem, jak moc záleží na tom, kým se obklopujeme.

A začala jsem k tomu přistupovat úplně jinak.

Dnes si pečlivě vybírám, s kým trávím čas.

Co mi to dává… a co mi to naopak bere.

Možná se nad tím můžeš zamyslet i ty.

Rozhlédnout se, koho máš kolem sebe.

A jestli ti to spíš energii dává… nebo bere.

Někdy ani nemusíš chodit daleko.

Stačí si přestat lhát.

A začít si naslouchat.

Nedávno jsem si položila otázku: Chci být za půl roku tam, kde jsem teď?

Odpověď byla jasná. Ne.

A právě v takových chvílích přichází rozhodnutí, které ti může změnit celý život.

Rozhodnutí, kdy se konečně postavíš na svou stranu.

Pak se můžeš podívat do zrcadla a být na sebe hrdá, že jsi šla za sebou…

ne proti sobě.

Že se o sebe můžeš opřít.

A teď se zkus na chvíli zastavit i ty…

Umíš si představit, že za rok budeš na úplně stejném místě?

Jen proto, že jsi nenašel/a odvahu něco změnit? Zatímco život ti právě teď protéká mezi prsty…

Na přechod mezi starým a novým ti nikdo nedá návod.

A vlastně ani nevíš, co se děje.

Jednou tak sedím v metru, poslouchám písničku… a mám slzy v očích.

Ne proto, že by se něco stalo.

Ale proto, že se poprvé cítím dobře.

Jen tak. Bez důvodu. Bez ohledu na to, co se děje kolem.

Nebo vystoupím z tramvaje a najednou mám pocit, že jsem v úplně jiném světě.

V takovém, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Jakoby se přede mnou začala odkrývat jemná opona…

a já ji konečně vnímám celým tělem.

Možná je to střet realit.

A tak se dívám kolem sebe…

Na ptáčka na stromě, jako bych ho viděla poprvé.

V údivu.

V té zvláštní kráse, že jsme všichni propojení.

Jako Alenka v říši divů.

Jako malé dítě, které se teprve učí chodit a objevuje svět.

Jako by se mi změnilo vnímání.

Jako bych se přepnula… z obyčejného režimu do 4K.

A sama si říkám: Jak je možné, že jsem tohle dřív neviděla?

Ale pravda je, že k tomu se člověk musí dopracovat.

Přes zkušenosti.

Přes bolest.

Přes všechno, čím projde.

Dřív bych to ani nemohla pochopit.

Přepnutí ze stavu kontroly do stavu bytí.

Kdy už nic nepotřebuju, protože mám všechno.

Mám sebe. A nic jiného není třeba.

Plně ponořená do přítomnosti, kdy neexistuje minulost ani budoucnost.

Kdy myšlenky neutíkají… ale zůstávám tady a teď.

Tenhle stav ale není napořád.

Je to každodenní praxe.

Rozhodnutí, jakým člověkem se každý den stávám.

Svoji rutinu mám už víc než rok.

Pomáhá mi vědomě nastavit energii na celý den. Zároveň se ale pořád mění…

Třeba tím, že ráno vstanu o hodinu dřív před dětmi, jdu meditovat a ladím se na to, jaký den chci prožít.

Ale není to jen o ránu.

Je to o prožití celého dne z nastavení, které jsem si vybrala.

O uvědomování si toho, na co myslím.

A o tom, že svůj tok myšlenek směřuju tam, kam chci… a nenechám se pohltit vším,

co mi přijde do hlavy.

Protože svou přítomností, kamkoliv jdeš, ovlivňuješ okolí –

ať už chceš, nebo ne.

Máš zodpovědnost za své reakce.

Nereagovat ze zranění.

Z ublížení.

Ale z vědomí.

Právě to dělá svět lepším místem.

Pro tebe.

I pro lidi kolem tebe.

Na ničem jiném totiž nezáleží.

Stačí se jen zastavit… a položit si otázku:

Chceš i ty přispět k tomu, co má opravdovou hodnotu?

Protože tou hodnotou jsi ty.

Uzdravená.

Vědomá.

Připravená začít žít život, o kterém jsi dřív jen snila.

A který už si teď dovolíš opravdu žít.

A možná právě tenhle článek nebude o tom, že něco pochopíš…

ale o tom, že se v něm poprvé poznáš.

Děkuju, že čteš💜