Ticho v hlavě

Když mysl ztichne, život začne být konečně slyšet..

Tyhle stavy bez myšlenek jsem zažívala už dřív, ale nebyly stálé. Každý den jsem trénovala soustředěnost a učila se vracet do přítomnosti.

Po kurzu ale přišlo zvláštní ticho. Takové, které jsem dosud neznala. Všechno ostatní najednou znělo jen jako šum.

Nebyla jsem schopná pustit si ani podcast, natož hudbu, ve které někdo zpívá. Tak moc mi to vadilo. Neměla jsem chuť si s kýmkoliv povídat.

Moje nervová soustava očividně zpracovává mnohem víc, než si uvědomuju, a já se na to všechno jen dívám a připadám si jako mimino, které se právě narodilo.

Mysl se snažila chytat starých dramat, scénářů a očekávání — a ono nic.

Protočila jsem oči a začala se smát sama sobě. Pozorovala jsem svou mysl, jak panikaří, protože nedostává to, na co byla zvyklá: drogy v podobě reakcí, podnětů a něčeho, co by mohla dál řešit.

A potom všechno zmizelo.

Zůstalo jen ticho v hlavě. Přítomnost. Okamžik právě teď.

Všechno ostatní přestalo existovat.

To byla mysl. Ale co tělo?

To je naopak úplně v klidu. Konečně nemá pocit, že musí jen přežívat nebo se bát toho, co bude. Prostě žije a vnímá všechno kolem.

Najednou dostalo chuť na úplně jiné jídlo. Svou zaběhnutou rutinu jsem musela pustit, protože bych do sebe některé věci jednoduše nedostala.

Takže teď víc ovoce, čisté vody a lehčích jídel, která si moje tělo samo vybírá.

A dnes ráno jsem si uvědomila, co pro mě ticho v hlavě skutečně znamená.

Vystoupila jsem z tramvaje a čekala, až odjede. Vzápětí se z opačného směru blížila další.

Jedna holka se rozešla přes koleje. Blížící se tramvaje si všimla a stihla zareagovat. Za ní se ale vydala starší paní, která by tak rychlá určitě nebyla.

Bez přemýšlení jsem ji chytila za ruku a řekla jí, že přece nemůže jít. Jen se na mě podívala — a v další vteřině kolem nás projela tramvaj.

Celé to trvalo jen pár sekund. Žádná panika, žádné přemýšlení. Byla jsem v klidu a jen jsem věděla, že ji musím zastavit.

A možná právě tohle pro mě znamená ticho v hlavě.

Nebýt uvězněná ve své mysli, ale být skutečně přítomná. Vnímat, co se děje právě teď, a nechat své vnímání zareagovat dřív, než mysl začne všechno analyzovat.

Je zajímavé, že ve stejnou dobu před rokem jsem zažívala něco podobného. S tím rozdílem, že tehdy jsem byla úplně paralyzovaná tím, co se dělo.

Měla jsem pocit, že prožívám bolest starší než já sama. Bolest, kterou celé generace přede mnou nedokázaly skutečně prožít a uvolnit.

Nemohla jsem uvěřit, že se něco takového děje právě mně. Že si začínám vzpomínat, kdo jsem.

A teď?

Teď vím, že je všechno tak, jak má být. Jsem za to nesmírně vděčná a neskutečně se těším, až se tenhle proces dokončí a já se nadechnu do svého nového já.

Protože změna vážně nemusí bolet.

Může být i příjemná — a ještě se u ní můžu bavit.

A možná se nemusíme celý život jen léčit a hledat, co dalšího je v nás potřeba opravit.

Jednou přijde chvíle, kdy se přestaneme vnímat jako rozbití a začneme život skutečně žít — ve vší kráse, kterou nabízí.

Pro mě je to závazek vůči sobě.

Že se už nezradím.

Že si budu znovu a znovu vybírat život. I když přijde bolest, ticho nebo nepohodlí. Protože rozhodnutí žít naplno není jednorázové. Je to volba, kterou děláme každý den.

Sama jsem zvědavá, co bude dál…

Ale vypadá to na pořádnou telenovelu — s tím rozdílem, že si ji ani nemusím vymýšlet. Píšu ji za pochodu.

Akorát by to ještě chtělo nějakou zápletku…

No, co dalšího je ještě možné?

Živote, překvap mě!

A když jsem tohle dopsala, vypadla mi karta Kundaliní šakti.

No… asi na tom přece jen něco bude. :)

Mně teď nezbývá nic jiného než se těšit na další pokračování…

A vám každopádně taky. 💜

(…a tak nějak tuším, že to bude pěkná jízda…)

Děkuju, že čteš!