"Nevěděla jsem, kdo budu… jen jsem cítila, že už nemůžu zůstat tím, kým jsem byla.“
Dřív jsem si myslela, že…
…musím být hodná holka.
…musím všechno zvládnout.
…musím vydržet i to, co bolí.
…že když budu milovat, někdo si toho všimne a vrátí mi to.
…že na sebe nemám tolik myslet, že je to sobecké.
…že štěstí je venku. Až se něco stane. Až mě někdo zachrání.
Až…
Dnes už vím, že…
…nepřišla jsem zachraňovat, ale zářit.
…moje hodnota není v tom, co dělám, ale v tom, kdo jsem.
…že láska, kterou hledám, začíná uvnitř.
…že když se probudí duše, starý život se rozpadne. Ale to nové, co vzniká, je pravdivé.
🌿
Když přijde láska duše, nic už nezůstane stejné.
Ne proto, že bys najednou začala chtít víc – ale protože jsi poprvé pocítila, že to, co jsi dosud žila, bylo málo.
Ona Tě nezraní – ona Tě probudí.
Zboří iluze o tom, kdo jsi měla být… a odhalí, kým jsi ve skutečnosti.
A tak se díváš kolem sebe.
Na vztahy, které byly postavené na loajalitě, ne na pravdě.
Na sliby, které jsi dala dřív, než jsi znala samu sebe.
Na „měla bys“, která Tě dusila, i když se tvářila jako láska.
A v manželství, kde jsi dřív „měla vydržet“, najednou zjistíš, že se tam nedá dýchat.
Protože láska není o přežívání. Láska je dech. Prostor. Opravdovost.
A když jednou zakusíš svobodu duše, už se nespokojíš s pouty, která se tváří jako závazek.
Není to rebelie.
Je to návrat.
K sobě. K hlasu, který jsi umlčovala. K pravdě, kterou už nelze nevyslovit.
Neříkám, že je to snadné.
Ale říkám, že to stojí za to.
Protože být věrná sobě je ten největší akt lásky, jaký můžeš světu nabídnout.
✨
A teď, když stojím na prahu starého a nového a ohlédnu se,
vím, že všechna ta bolest měla smysl.
Protože už vím, kdo jsem – bez masek, bez snahy se zavděčit,
v pravdě, která, i když pálí, dává vnitřní klid.
Kdo má zůstat, zůstane. A kdo ne – ten nikdy zůstat neměl.
Nejsi tu proto, abys zapadla.
Jsi tu, abys změnila svět. ✨