Nová identita

Nová identita nevzniká tím, že se staneme někým jiným, ale tím, že přestaneme opouštět to, kým už dávno jsme.

Na tenhle článek jsem čekala tak dlouho.

Ne proto, že bych nevěděla, o čem chci psát, ale protože pokaždé, když jsem chtěla začít,

nedokázala jsem dát dohromady ani jednu větu.

Po Procitnutí a období Mezi světy totiž nepřišlo další velké odhalení.

Přišlo prázdno a s ním otázky:

Tak to je jako všechno? Co teď? To opravdu nevím, co bude dál? Co dalšího mám udělat?

Odpověď byla pro mě snad ta nejhorší možná:

Nic. Zůstaň. Vydrž.

Chtěla jsem něco vymyslet. Něco vytvořit. Někam se pohnout. Jenže jsem nemohla.

Musela jsem zůstat s nejistotou a pouze být.

Někde vzadu v hlavě mi pořád dobíhal starý program:

Nevěř tomu. Vrať se do známého výkonu. Přidej. Dělej víc. Hlavně nestůj na místě.

Slyšela jsem ho, ale už jsem ho neposlechla.

Místo toho jsem se každý den normálně vybrečela.

Možná to zní šíleně, ale je to neskutečná úleva. Nechat slzy projít tělem, utřít si obličej a pokračovat ve svém dni. Bez rozebírání. Bez potřeby všechno okamžitě pochopit.

Občas se ve mně objevil vztek a já ani nevěděla proč. Nevěděla jsem, co s ním dělat, a tak jsem začala cvičit.

A právě tam se něco změnilo.

Poprvé jsem se nesnažila všechno vyřešit hlavou. Začala jsem pracovat s tělem. Všímat si, co jím, jak se cítím, co mi dělá dobře a co už ne. Každý den po malých krůčkách.

Ne proto, abych podala další výkon.

Ale abych konečně vypnula hlavu a vrátila se k sobě.

Postupně mi začalo být lépe. A došlo mi, že přesně tento impulz měl přijít.

Ukotvit se ve svém těle.

Začala jsem si všímat, co toleruju. Kde jdu přes sebe. Jak se vedle určitých lidí a v určitých situacích cítím. Kde mám svoje hranice a jak stabilní dokážu být sama pro sebe.

Přestala jsem dělat kompromisy, ve kterých opouštím samu sebe.

Neznamená to, že se neumím přizpůsobit nebo domluvit. Znamená to, že už nejdu proti svému tělu, pravdě a vnitřnímu vědění.

Co se mnou neladí, postupně odpadá samo.

V tomto období jsem také pocítila sílu medicíny rapé a mám k ní obrovský respekt.

Přišla přesně ve chvíli, kdy měla. Dříve bych na ni nebyla připravená.

Měla jsem přijmout tři dávky, ale po první jsem věděla, že mi jedna stačí. Nepotřebovala jsem jít přes sebe jen proto, že existoval nějaký plán. Poslechla jsem své tělo.

A jak říkal brazilský duchovní průvodce: Bůh nám dal nástroje, ale změnu za nás neudělá.

Rapé udělalo přesně to, co mělo. Totálně mě uzemnilo.

O pár týdnů později jsem byla pozvaná na zpívání manter na Vyšehrad. Poprvé jsem seděla v kruhu lidí na zemi a zpívala mantry. Kolem nás chodili lidé, někteří se dívali a někdo se přidal.

Když jsem tam šla, říkala jsem si: Kam to vlastně jdu? Já? Zpívat mantry? Jako vážně?

Moje stará verze by možná řekla, že jsem divná. A já si tentokrát připadala jako doma.

Přitom se nezměnilo místo ani to, co jsme dělali.

Změnil se můj úhel pohledu.

Co když nová identita není o tom, že se stanete někým jiným?

Co když je to způsob, jakým začnete vnímat sami sebe?

Co když je to vaše pravá esence, která se konečně ukáže ve chvíli, kdy odpadne všechno, čím už nejste?

Před rokem jsem procházela temnou nocí duše a svým vlastním peklem. Několik dní jsem nespala, nemohla jsem normálně fungovat a vůbec jsem netušila, co se se mnou děje. Nevěděla jsem, co bude ani kým se stanu.

Když jsem si na toto období dnes vzpomněla, hrozně jsem se rozbrečela.

Ne proto, že bych se do něj vrátila, ale protože mi došlo, čím jsem prošla. Co jsem zvládla. A kým jsem se za ten rok stala.

Když tohle píšu, jsem právě v procesu před dalším čtyřdenním intenzivním kurzem Foundation, který mě čeká ve čtvrtek.

Už od rána jsem cítila, že je něco jinak. Nemohla jsem se soustředit a celým tělem jsem vnímala energii podobnou té, která mě minulý rok úplně rozložila.

A moje první myšlenka byla:

No dobře. A co s tím teď? Já potřebuju také normálně fungovat.

Facilitátorka mi poradila, ať požádám, aby všechno ještě počkalo do čtvrtka. A připomněla mi, že změna nemusí být brutální. Může být také laskavá.

Tak jsem požádala.

Projela mnou silná vlna, naskočila mi husí kůže a potom přišel klid.

Poděkovala jsem.

Zastavilo se to.

Uff.

Před rokem mě podobná intenzita smetla.

Dnes jí dokážu říct, aby chvíli počkala.

Nemusím se znovu rozpadnout. Můžu změnu vnímat a zároveň zůstat ukotvená v těle, práci a obyčejném životě.

Ráno jsem nesla telefon do servisu. Když jsem čekala, než bude opravený, šla jsem se projít někam, kde jsem nikdy předtím nebyla.

Procházela jsem kolem lavičky a všimla si anglického nápisu. Něco mě přimělo vrátit se a přečíst si ho pořádně.

Stálo tam:

Poté, co jsme spolu strávili tolik času, začali jsme do sebe vstřebávat části osobnosti toho druhého.

Na dalším místě bylo napsáno:

Když hledíš do prázdnoty nebo propasti, můžeš zjistit, že ona hledí přímo zpátky do tebe.

A na jiné části lavičky:

Vnímej ten strach, ale stejně to udělej.

V tu chvíli mi znovu vyhrkly slzy.

Vzpomněla jsem si na období před rokem. Na to, jak mi bylo. Na chvíle, kdy jsem nevěděla, jestli to vůbec zvládnu. Na chvíli, kdy mě objímal muž, který mě zároveň svou energií uklidňoval.

A potom mi došlo:

Já jsem to zvládla.

Kdyby se mi nerozbil telefon, nešla bych do servisu. Kdybych nečekala na opravu, nevydala bych se tou cestou. A kdybych se nerozhodla podívat na jednu obyčejnou lavičku, nikdy bych si ty věty nepřečetla.

I den, který začne chybovou hláškou na telefonu, vás může zavést přesně tam, kam potřebujete.

A najednou do sebe všechno zapadne.

Nová identita není něco nového. Je to schopnost přinést širší vědomí do přítomného okamžiku.

Neutíkat do jiného světa. Ale přinést to, co jsme pochopili, do svého těla, práce, vztahů, domova i úplně obyčejného dne.

Nemusíte být na obálce časopisu, abyste si připadali hodnotní.

Můžete pít kávu. Jít na procházku. Pracovat. Cvičit. Uklízet. Odpočívat.

A být u toho opravdu přítomní.

Bez nekonečných myšlenek na to, co bude dál.

Dříve pro mě „nevím“ znamenalo strach a potřebu rychle najít odpověď.

Dnes pro mě znamená svobodu a možnost nechat se životem překvapit.

Protože mám překvapení ráda.

A kdybychom všechno věděli předem, byla by to vlastně nuda.

Nepotřebuju už znát celou cestu, protože už vím, kdo po ní kráčí.

Tentokrát do změny nevstupuju proto, abych zjistila, kdo jsem.

Vstupuju do ní s důvěrou v to, kým už jsem.

Jak se zpívá v jedné z mých oblíbených písniček:

Jsem hrdinkou svého vlastního příběhu...

A přesně tak se dnes cítím. Otáčím další list, své sny přenáším do skutečného života a pokračuju za novým zítřkem - i když ještě nevím, jak bude vypadat.

Ať máte každý den odvahu udělat alespoň jeden krok sami k sobě.

K tomu, co je pravdivé pro vás, ne pro okolí.

K tomu, co vám znovu zapálí jiskru v srdci.

A k důvěře, že když nepůjdete proti sobě ani svým pocitům,

můžete zažít to nejkrásnější:

Být svou vlastní esencí. 💜

Děkuju, že jsi tady.