Když už není cesta zpět

Když přijde čas, duše už ví.

Sedím v čajovně, ve které jsem nikdy předtím nebyla, a dopisuju tenhle článek, o kterém jsem jako obvykle netušila, o čem bude. Slova mi chodila už po cestě, až jsem se bála, že je zapomenu a něco vynechám.

Teď se zastav. A skutečně vnímej. Bez hodnocení, bez toho, zda tomu rozumíš nebo ne. Zastav se a jen buď. Bez rolí, bez pocitu, že musíš něco dělat. Pusť si písničku a nech se unášet proudem. Dovol si zpomalit. Nic není důležitější než tento okamžik.

Čas pro mě v posledních týdnech získal úplně jiný význam. Když se ohlédnu zpět, nechápu, kolik se toho zase stalo.

Pracovat se svým vlastním vědomím není jednoduché. Je to neustálý růst. Ale stojí za všechno, co máme. A zároveň není nic krásnějšího.

Musela jsem nechat některé věci doběhnout, abych je vůbec dokázala převést do těchto vět. Když je člověk totiž uprostřed procesu, je tak ponořený do dění, že někdy vůbec neví, co se vlastně odehrává. Jen se snaží to zvládnout.

Proběhl víkend s holkama, kde jsme dělaly konstelace. Někdo by možná řekl: vždyť jen sedíte, meditujete a pijete čaj. Ale energetická práce, i když je neviditelná a probíhá ve stavu hlubokého soustředění a vědomí, je nesmírně náročná.

Cítíte se skvěle… a den poté vás dožene taková únava, že jste rádi, že se vůbec můžete hýbat.

Aby toho nebylo málo, den na to se spustil další proces – po masáži bloudivého nervu.

Specializuje se na to moje kamarádka a sháněla někoho, koho by to zajímalo, protože dokončovala kurz. Upozorňovala mě, jak moc to může bolet. A nebyla bych to já, abych neřekla ano. Skvělá výzva vyzkoušet něco nového, co Vás posune zase dál.

Jen jsem nevěděla, jak hluboko to půjde.

Šla jsem do toho bez očekávání. A vůbec jsem netušila, že to ve mně uvolní tolik emocí, které chtěly ven ještě několik dní poté.

Byly chvíle, kdy jsem brečela… a zároveň se smála tomu, co se vlastně děje.

Představte si, že sedíte v klidu. A najednou vámi projede vlna bezmoci, začne vás bolet jedna část těla a začnete brečet takovým způsobem, že vůbec nechápete proč. Tohle se opakovalo několikrát, pokaždé na jiných částech těla.

Samozřejmě jsem na to byla upozorněna – je to proces, kdy tělo pouští stav „bojuj nebo uteč“, aby se mohlo vrátit do klidu.

Popravdě jsem si myslela, že už mám hodně věcí zpracovaných. Tak asi ještě ne.

Je zajímavé to pozorovat. Jak reaguje naše tělo, které v sobě nese tolik bloků a ukládá si je všude možně – i tam, kde by vás to vůbec nenapadlo.

Pokud je chceme uvolnit, jiná cesta než přes prožitek často není. Prožít to a uvolnit napětí, které si roky neseme většinou nevědomě. Jednou si za to poděkujete, protože tělo je náš domov. A pokud ho zanášíme nezpracovanými emocemi, potlačujeme své pocity, reaguje – jak jinak – nemocí nebo nekomfortem. Přitom stačí jen to vše postupně pouštět ven.

Určitě jsem nebyla naposled, protože ten klid, který přijde potom, za to opravdu stojí.

Tenhle stav může dobíhat několik dní až týdnů. A i teď, když to píšu, cítím, že se to ještě jemně integruje do těla.

Vzpomínám si na jeden silný moment, kdy mě rozplakalo i to, že začalo svítit slunce. A někde v tom světle jsem zahlédla svou starou verzi, pro kterou už tady není místo.

Vím jen, že jsem se rozbrečela znovu, protože jsem věděla, že je konec. Jedné kapitoly, která mě dovedla až sem a díky které jsem tím, kým jsem.

Poděkovala jsem jí a řekla sbohem. Neříkám, že mi to nebylo líto. Ale je to evoluce. Proto jsme sem přišli.

Nevím, co všechno se ještě otevřelo, ale zdálo se mi, že se do toho zapojil i další proces – hluboké uvědomění toho, co v životě opravdu chci. A co už ne.

A to nebylo hezké.

Najednou nebyl prostor věci odkládat. Říct si: tohle teď řešit nechci nebo zavírat před tím oči.

To prostě nešlo.

Něco vás nutí dívat se na věci jinak. Bez ohledu na to, co vás to bude stát a jak moc to může bolet.

A když se teď dívám zpátky, skoro to vypadá jako návod na transformaci. Jenže není. Nic takového neexistuje, protože každý má jiné prožívání.

Pochopila jsem ale jednu věc.

Že ten, koho to jednou čeká, mi možná poděkuje. Protože se v tom všem nebude cítit sám. Jako tehdy já, když jsem procházela svým velkým probuzením v létě a nevěděla zdaleka nic z toho, co vím dnes.

Každý máme svůj vlastní čas probuzení vědomí.

Takže to vlastně píšu trochu dopředu. Někdo to pochopí hned. Někdo až později.

Nic není špatně a nic není správně.

Všechno je tak, jak má být.

Možná vám v hlavě začnou kolovat otázky:

Co jsem to proboha vyváděl/a?

Ale i to je součást vývoje duše. Musí si některé věci prožít, projít jimi, aby se mohla poznat.

Učíme se celý život být lepší verzí sebe.

A jakmile jednou uděláte rozhodnutí, není cesty zpět.

A ani bych ji nechtěla.

I když to není jednoduché, jsem nesmírně vděčná za všechno, co se děje. Protože se postupně probouzíte víc a víc. Vnímáte víc a to nese taky velkou zodpovědnost za všechno, co uděláte. Protože před sebou už nemůžete utéct.

Už nemáte potřebu se obhajovat, vysvětlovat a někdy ani reagovat. Protože pravdu si každý v sobě musí najít sám.

Svůj dosavadní pohled na život, vztahy a lásku, jak mi byla prezentována, jsem dlouho vnímala úplně špatně a nevěděla, jak to změnit. Neuměla jsem to. Pak se to ale stalo. Zase a pouze vlastní zkušeností.

Díky ní jsem si uvědomila, co chci. Ale taky to, co už nehodlám tolerovat. Když začnete studovat lidskou psychiku a vzorce, uvědomíte si, jak hluboké a složité to všechno je. Nejvíc to vidíte u sebe… ale i všude kolem sebe. A to může být někdy až děsivé.

V knize Alchymista, kterou čtu, mě zaujaly citáty a pasáže, které bych ráda sdílela.

„Láska je síla, která proměňuje a zlepšuje duši světa.

A když milujeme, vždycky si přejeme být lepší, než jsme.“

— Paulo Coelho

Skutečná láska totiž člověka nezmenšuje. Nezastavuje ho na jeho cestě.

Naopak.

Dává mu odvahu jít dál, růst a stát se tím, kým má být.

Možná právě proto někdy musíme projít vlastním peklem pochybností, než pochopíme, že láska a vztahy nejsou o držení, závislosti ani stagnaci… ale o svobodě, respektu a růstu.

a další krásný...

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, aby ti pomohl to uskutečnit.“

— Paulo Coelho

Když jsem tuhle větu četla kdysi dávno poprvé, myslela jsem si, že znamená, že cesta bude snadná.

Dnes už vím, že znamená něco jiného.

Že cesta nás někdy vede přes poušť, aby nás naučila stát se člověkem, který dokáže svůj sen opravdu unést.

V tom spočívá kouzlo manifestace.

Nestačí si jen přát a mít sen. Je potřeba stát se tou osobou, která ten sen skutečně žije.

Nestačí jen žít v představách a snech o tom, co chceme, ale nikdy se pro to nerozhodneme.

Ten stav musíme ztělesnit.

A právě tahle cesta může proměnit celý náš život.

Ať tě i tvá cesta za tvým snem dovede přesně tam, kde máš být.

Věřím, že to zvládneš.

A třeba se nakonec někde na té cestě potkáme.

Děkuju, že jsi dočetl/a až sem🩷