10. Den, kdy jsem se poprvé nadechla

Energie se změnila. A já věděla, že je to pryč.

Bylo mi tak lehce, a přitom nevysvětlitelně dobře. Cítila jsem, že něco skončilo… a právě teď začíná nová kapitola.

Integrace v plném proudu – ještě neuchopená, ale přesto přítomná.

Byla jsem mezi starým a novým.

A najednou jsem se poprvé cítila jinak.

Ukotvená. V sobě. V přítomném okamžiku.

Takový pocit jsem dosud neznala – byl zvláštní a krásný zároveň.

Stála jsem venku u řeky, dívala se na stromy…

a najednou mi tekly slzy štěstí.

Slzy vděčnosti.

Že jsem to nevzdala.

Že jsem nezkolabovala.

Že jsem věřila dál v zázrak –

a ten se stal dnes.

Nic už není jako dřív.

Vnímání. Cítění. Myšlení.

Pohled na sebe. Pohled na druhé. Všechno je jinak.

Z perfekcionistky, která měla všechno pod kontrolou…

se stala žena, která se odevzdává proudu života.

Žena, která už nejedná hlavou, ale srdcem.

Která cítí víc než analyzuje.

Možná trochu šok.

Ale velká úleva.

Stále se to učím – připadám si jako dítě, které se teprve učí chodit.

Poprvé… se opravdu cítím jako nová já.

Ta, která se ještě včera rozpadala –

a dnes dýchá.

Protože z toho všeho plyne jediné:

Láska je ta nejsilnější transformační síla, co existuje.