12. Návrat k sobě

Zlom přišel mým rozhodnutím udělat krok vpřed – i když byl jen malý.

Něco se otočilo. Ne ve vnějším světě, ale ve mně.

Bylo mi skvěle jako nikdy předtím.

Konečně jsem cítila, že je to pryč… alespoň to nejhorší.

Neuvěřitelný klid. Flow.

Štěstí bez důvodu.

Návrat k sobě v plné síle – tentokrát ale jinak, než kdykoli dřív.

Byl to zvláštní pocit. A přitom ne neznámý.

Jako návrat domů. Tam, kde jsem vždycky byla.

V práci jsem skončila zase v půl desáté večer. Ale nevadilo mi to.

Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla.

Měla jsem namířeno domů, ale venku bylo tak teplo, že jsem se šla projít.

Potřebovala jsem pohyb.

Neřešila jsem kam.

Jen jsem se nechala vést… a šla.

Byla jsem šťastná jako nikdy.

Vzduch voněl úplně jinak.

A vzpomněla jsem si na roky, kdy jsem ještě neměla děti – a přesto nikdy neměla čas.

Jak bláhové…

Nevěděla jsem, kam jdu.

A pak přišel impuls – zajít si do baru.

Jen tak. Sama.

A tak jsem šla.

Ani jsem netušila kam, ale asi mě to dovedlo přesně tam, kde jsem měla být.

Na místo, které mám ráda.

Dala jsem si drink – na oslavu nového života.

Jen tak. Sama se sebou.

A bylo to skvělé.

Bez očekávání.

Bez přítomnosti někoho dalšího.

A přesto jsem si sama nepřišla.

Dřív bych asi nešla. Měla bych předsudky.

Teď to bylo jiné. Nečekané.

A přitom přesně to, co jsem potřebovala.

Čas sama se sebou. Se svou novou verzí.

Domů jsem dorazila kolem jedné.

Na chvíli usnula.

Pak se probudila ve tři – a do šesti nemohla spát.

Tak jsem psala.

Nikdy dřív jsem tyhle stavy neměla.

Teď je to ale jiné.

Ukotvenější. Pravdivější. A hlavně – moje.

Návrat k sobě.

Po všech těch slzách, propadech, pochybách.

Ale s vírou tak silnou, jako nikdy předtím.

Dát přednost kvalitním vztahům před kvantitou.

Autenticitě namísto přetvářky.

Svobodě, ne závislosti.

Protože jediné, na čem záleží, je to, jak se s druhými cítíte.

Že vás berou s respektem takoví, jací opravdu jste.

Bez odsuzování. Bez masek.

A takových lidí je vážně málo.

A najednou jsem pochopila…

Že i ty nejsložitější chvíle mě vedly sem.

Že každá slza, každý pád, každé ticho… mě přibližovalo k sobě.

A že možná právě proto to všechno stálo za to.

Protože teď už vím, kdo jsem.

A nikdo mi to nemůže vzít.

Děkuju.

Děkuju.

Děkuju.