11. Na cestě

Bylo to zvláštní ráno. Ne stejné, ale úplně jiné.

Čekala mě cesta do Prahy. Těšila jsem se – že konečně budu sama, srovnám si myšlenky a bude líp.

Před sebou nekonečný seznam úkolů, které mám udělat, a vůbec jsem netušila, kde dřív začít.

Měla jsem prostor. A plánovala si, jak všechno dám dohromady.

Jenže jakmile jsem vystoupila v Praze, začalo mi být zvláštně.

Úzkost. Tlak. Pocit, že nevím, jak to všechno zvládnu.

Děje se toho tolik… a já mám prostě normálně fungovat?

Dojela jsem domů – a úplně to na mě padlo.

Plakala jsem. Hodně. A vůbec jsem nevěděla, co se sebou.

Neměla jsem komu zavolat. Nikdo mě nenapadal.

Nikdo, kdo by doopravdy chápal, co se ve mně děje.

Nahrála jsem aspoň vzkaz kolegyni… sdílela jsem s ní, co prožívám.

Doporučila mi: uzemnit se. Ledová sprcha, dobré jídlo, příroda, pohyb.

Říkala, že je to nápor na nervový systém – tělo jede naplno a nestíhá to všechno zpracovávat.

A měla pravdu.

Cítila jsem se hrozně.

Modlila jsem se, ať to skončí. Potřebuju přece fungovat. Nemůžu být pořád takhle rozložená…

Později jsem šla ven. Alespoň na chvilku to bylo lepší.

Dorazil mi totiž obraz se světelným kódem – právě dnes. Měla jsem provést aktivaci.

A od té chvíle se vše mělo začít měnit k lepšímu.

Věřila jsem. A čekala, že to tak bude.

Objednala jsem si něco dobrého – od rána jsem nic nejedla – a ulevilo se mi. Trochu.

Z úkolů jsem ale nezvládla nic.

A tak skončil den… s tolika plány, ale žádný z nich nevyřešený.

Ale možná… právě to byl ten nejdůležitější úkol dne.

Zůstat. Necouvnout. Neutéct před tím, co se ve mně děje.

A dovolit si – aspoň na chvíli – jen být.