5. Den D – část 1

„Tento text vznikl jako svědectví o duchovním zlomu. Není to příběh jednoho dne – je to začátek nové duše.“

Začalo to v noci, kdy jsem se probudila po ani ne 3 hodinách spánku. Myšlenky, které potřebovaly být napsány. Dala jsem si sluchátka, zapnula hudbu a začala psát.

Vesmír má smysl pro humor – náhodně mi tam házel jednu písničku za druhou, ale takové, že jsem z ničeho nic začala brečet. Emoce chtěly ven a já se jim nebránila. Nebyl důvod. Prostě tam někde byly.

Jenže ono to tak brzo nekončilo. Jak hrály písničky, dostavoval se větší a větší pláč. Začalo mě bolet srdce a já si říkala, že je to zřejmě potřeba. Jen takhle, už pátý den bez spánku, minimum jídla – je to celkem náročné unést.

Úplně mě to položilo. Byly to hrozně silné emoce, které mi lámaly srdce na kusy. Skončila jsem na podlaze. A tím to možná vše začalo. Prosila jsem, modlila se a přitom děkovala – za to všechno, co se mi děje. Věděla jsem, že tou bolestí projít musím.

Pak se slzy zastavily a došlo na odevzdání. Začalo mi být všechno jedno. Sice ne tak doslova, ale jediné, co mi zbylo, byla VÍRA – že se to děje pro mě a ne mně.

Pak za mnou přišla Natálka a obě jsme usnuly na sedačce. Po nějakých dvou hodinách jsme už vstávaly – já teda ne, ležela jsem, ale už neusnula.

Každopádně velké poděkování patří Ondrovi, který se o děti celou dobu brilantně staral. Já byla úplně vypnutá.

Bylo to zvláštní ráno. Vyskočil na mě jeden příspěvek na fb – a ten to všechno odpálil. Četla jsem a nevěřila svým očím. Srdce mi bušilo. A všechno mi došlo.

Všechna ta pravda, kterou jsem chápala zatím jen hlavou – nikdy ale ne srdcem.

Napsala jsem upřímný text a dala odeslat. Muži, který mi změnil život. Bez něj by tahle kapitola nevznikla – a popravdě ani tenhle blog.

Tentokrát ale odepsal větu, která změnila vše. A tím byla pravda vyslovena.

Tu, kterou jsem věděla celou tu dobu – a kterou mi nikdy neřekl.

Láska duše, která tam vždycky byla, je – a bude napořád. Není to obyčejný cit, ale hluboký – k někomu, pro koho byste lámaly skály.

Jenže tohle musí být v takové intenzitě oboustranné. Jinak to ztrácí význam.

Děkuju, že jsi tady pro mě vždycky byl. V těch nejhorších časech, kterými jsem procházela. Nesoudil jsi mě, neměnil, jen vyslechl. A dal náruč.

Tak málo stačilo… a přitom to byl celý svět.

Vždycky budeš mít místo v mém životě – a hlavně v srdci. Už napořád. Milovat někoho tak moc, že ho musíte nechat jít...

Myslela jsem, že budu brečet… ale stal se opak.

Přišla úleva. A taková, která mě totálně nakopla něco začít dělat.

To ráno se všechno změnilo.

Aniž bych tušila, přišel mi za hodinu kód mé duše.

Bylo to velmi silné – a moc děkuju ženě, která tyto kódy tvoří. Vyměnily jsme si hlasovky a z jejích slov mě hřálo srdce. Děkovala tak moc za mě – a já zase za ni.

Jsi skvělá. A mnohokrát děkuju za to, co děláš. Má to smysl.

Bez tebe by se tohle taky nestalo.

Děkuju z celého srdce.