8. Ticho a bezmoc

Někdy přichází dny, které nevíme, jak unést. Nejsou krásné. Nejsou inspirativní. Jen jsou.

A my – i když se snažíme – nevíme, jak být.

Tenhle zápis vznikl z místa, kde nebylo nic. Jen ticho. A bezmoc.

A přesto… vím, že právě tohle ticho někdy slyší nejvíc ti, kteří ho taky zažili.

Možná právě Ty.

Po noci, kdy jsem vůbec nespala, jsem celé dopoledne odpadla vyčerpáním.

Po probuzení to ale nebylo lepší – přišla obrovská beznaděj.

Nic z toho, co dělám, mi nedávalo smysl. Plakala jsem.

A pak jsem si řekla:

„A co když to, co píšu, má smysl aspoň pro jednoho člověka? Pro někoho, kdo si to právě teď čte?“

A v tu chvíli mi bylo o trochu líp. Přestala jsem sama sobě odporovat.

Večer jsem šla sama na koncert Maoka do botanické zahrady.

Nechtělo se mi. Ne mezi lidi.

Ale bylo to krásné.

Poprvé jsem se cítila naplno sama se sebou. Jeho tóny a hlas byly pohlazením pro duši.

I když pršelo, i když byla zima – nelituju, že jsem šla.

Večer jsem ještě chtěla něco sepsat, ale usnula jsem.

A poprvé po dlouhé době jsem spala až do rána.

Ráno přišlo balení. A konečně jsem si aktivovala doménu na blog. Měla jsem z toho radost – a zároveň přišla myšlenka: „Proč to vlastně dělám? Koho to bude zajímat?“

Volala jsem s účetní a musela přiznat, že to prostě nedávám.

Všude kam jsem šla jsem viděla synchronicity.

Totální prázdnota. Jen jsem chodila. Nepřemýšlela.

Nebyl důvod nad čím přemýšlet. Cítila jsem se slabá. Bez pevné půdy pod nohama. Bez plánů.

S nekonečným seznamem věcí, co se za mnou valí – a co ještě musím dodělat. A bylo mi to jedno.

Natálka to asi vycítila.

„Proč jsi tak smutná, maminko?“ ptala se.

Děti cítí všechno. Láska vidí i to, co neřekneme nahlas.

Celý den i noc mě nechtěla pustit. Byla jako klíště.

V noci jsem se probudila a plakala. Tou nejistotou. Tím, že fakt nevím, kam to celé vede.

Já – perfekcionistka, která měla vždy vše naplánované – nevím ani, co bude za hodinu. Ani zítra.

A přitom mi hoří úkoly do práce, které nejdou dál odkládat.

A tak si říkám –

To si člověk v dnešním světě fakt nemůže dovolit být slabý?

Nemůže si dovolit „nebýt“? Ztratit se?

Já jsem si to tolik přála. Nebýt vidět. Utéct od všeho. Tam, kde nic nemusím.

Kde nemusím nic dokazovat. Jen být.

Tak jednoduché… A přitom v dnešní době skoro nemožné.

Nemohla jsem odjet ani od dětí – i když jsem chtěla.

Jejich neustálé mluvení mě vyčerpávalo. Chtěla jsem jen ticho. Sama.

Odjet někam, kde mě nikdo nebude hledat.

A tak jsem nakonec alespoň sepsala tyhle myšlenky. Když už nic…

Je 5 ráno. Naty se probudila a leží tu se mnou na zemi jako malá kočička.

Možná se v tom někdo najde. Možná to někomu pomůže. A možná právě to mě teď drží nad vodou.

A tak to sdílím. I kdyby to nikdo nečetl… Možná je lepší to ze sebe dostat, než se z toho zbláznit.

✨ Možná se taky někdy cítíš slabě. Vyčerpaně. Ztraceně.

Ale právě v těch chvílích se rodí síla, která není hlučná… ale pravdivá.

Nepotřebuješ být vždy silná. Stačí být opravdová.

A jestli dnes nemáš sílu pro svět – měj ji aspoň pro sebe.

Stačí jeden nádech. Jedna myšlenka. Jedno „jsem tady“.

A ono to půjde. Pomalu. Ale půjde.