1. Den, kdy to všechno začalo...

Byly dvě hodiny ráno. A já? Místo spánku jsem cítila zvláštní neklid. Úplně nečekaně mi přišlo, že si mám založit blog. Ještě pár hodin předtím by mě to ani nenapadlo… a najednou to bylo jasné. Slova proudila sama. Všechno šlo přirozeně, v naprostém flow.

Otevřela jsem si nový prostor – pro krásu, pravdu, duši. Pro Orinayu.

Nespala jsem téměř celou noc, měla jsem hlavu plnou myšlenek a takový zápal energie, že bych mohla přenášet hory. Když svítalo, říkala jsem si, že bych asi měla jít spát… ale tělu se nechtělo.

Usnula jsem sotva na tři hodiny – a stejně jsem se probudila jiná.

Ráno bylo zvláštní. Jiné. Všechno se zdálo klidné, a přitom hluboké.

Udělala jsem si meditaci na zklidnění a modlitbu vděčnosti. Celou jsem ji probrečela, protože jsem cítila, že je to tady. Změna. Někde hluboko uvnitř.

Zapla jsem si další den transformačního programu… a jako by to někdo věděl. Dostali jsme úkol pustit si její nahrávku a dívat se do zrcadla. Do sebe. Do své pravdy. Do nového já.

To už jsem si říkala i v noci – že se nepoznávám. A teď jsem to cítila ještě silněji.

Celou nahrávku jsem opět probrečela. Byl to jako přepis. Jako návrat domů.

Naštěstí tu byl Ondra a postaral se o Natálku. Ta je chytřejší než my všichni dohromady.

Podala mi kapesník. A pak – donesla plyšovou korunu, jen tak. Dala mi ji na hlavu a řekla něco o královně.

V tu chvíli jsem se rozbrečela znovu.

Ona věděla. Ta malá dušička mě objímala celou půlhodinu a byla tak šťastná. A já nevěděla proč… ale věděla jsem, že to je posvátné.

Ten den byl jiný. Možná opravdovější.

A možná už jsem to ani nebyla já – ta, která šla spát včera.

Plány se rozplynuly…

a jediné, co šlo, bylo psát a být.

Nic víc. A přitom úplně všechno. ✨

🕊 Dnes začal nový život. A já mu otevírám náruč.