Kdo jsem, když se nikdo nedívá?

Nehledáš odpověď. Hledáš odvahu vidět to, co je v Tobě dávno napsáno.

Od návratu z Bali se toho tolik změnilo…

Ne venku. Uvnitř mě.

Setkávala jsem se s lidmi – jedni mi připomínali starý svět, který jsem žila a do kterého už nepatřím. A druzí… ti, u kterých jsem cítila klid, jako bych je znala dávno. A já jsem dlouho stála mezi. Na prahu. V tichu a v důvěře.

Nebyla to lehká fáze. Je to zvláštní místo – nebýt už tou, kterou jsem byla, a přesto ještě nebýt úplně tou novou. Přesto jsem cítila, že jsem blíž sobě než kdy dřív. Některé věci nejdou vyjádřit slovy, ale jen pocity.

Na Bali jsem se znovu naučila cítit. Prožívat naplno. Otevřít se životu, aniž bych věděla, co bude. To, co jsem tam prožila, pořád integruju. A vidím, že je to proces, který pokračuje dál. Už nemůžu fungovat jako dřív – v rychlosti, v tlaku, v tempu, které mě ničilo.

Moje tělo to už nedovolí.

Při vysoké citlivosti potřebuju klid, ne chaos.

Dřív jsem ten klid v sobě neměla, hlava mi jela naplno, ovládaly mě moje vlastní myšlenky a vzorce, které jsem si sebou nesla a nevěděla, co s tím. Nezastavila jsem se a v tom byl největší problém.

Teď už vím, že potřebuju prostor, pomalost, ticho. A to už si nenechám vzít.

Chtěla jsem rozumět všemu hned. Ale některé věci prostě nejde pochopit dřív, než dozraje čas. A teď, když se mi odkryl další kus sebe, vím, že tohle jsem hledala celý život. Byla to další vrstva, která jsem ani netušila, že existuje. Vše se odkrývá ve vrstvách, které jdou hlouběji, že ani nevíme, že tam jsou.

A pak jsem viděla jeden film a zůstala v šoku sedět.

Ne proto, co jsem viděla. Ale proto, co jsem poznala. A z toho šoku jsem jen brečela. Nechtěla jsem a přesto se to stalo.

Poznala jsem sebe.

Ten film mi připomněl, že duše se nikdy nevzdává. Bojuje za pravdu… i když tělo padá a mysl pochybuje. Když nás svádí věřit lži a žít jednodušší život v iluzi. Ta moje se nevzdala. A dnes jí děkuju.

A hlavně… už ani nemůžu fungovat podle starých pravidel.

Moje tělo to odmítá. Jakmile zkusím znovu vysvětlovat, přetvařovat se, mlčet tam, kde mám mluvit… zvedá se mi žaludek. To už není pocit. To je odpověď. Moje tělo zná pravdu a zná taky chaos. A odmítá všechno, co s ní neladí. Vše začalo tehdy, kdy jsem se začala poslouchat.

Tohle období dokonale vystihuje, co se děje.

Vibrace stoupají. A ať chceme, nebo ne – posouvá nás to.

Ne dopředu. Hlouběji. K sobě.

Konečně chápu, kde je mi dobře a kde ne.

Kde cítím klid a kde chaos a stres.

Energie mluví beze slov - tak jednoduché to je.

Vím, že tomu každý rozumět nemusí. Ani nemusí. Nepíšu pro všechny.

Píšu pro ty, kteří jsou připraveni vzít život do svých rukou.

A přestat hledat viníky za to, co si vytvořili sami.

Protože nikdo za Tvůj život nemůže, jen Ty sám. Stvořil sis ho svými vzorci, myšlenkami, svou pravdou nebo lží.

A teď se můžeš ptát... Jak se v tom cítím?

Jsem šťastný/á? Nebo se bojím udělat krok? Protože to, co si někdy vytvoříme za ta léta, je děsivé a pak se divíme a bojíme se to změnit. Já to měla stejně. Opakovala jsem nevědomě vše, co jsem nechtěla a myslela si, že taková jsem. To byla největší lež.

Lhali jste si tak dlouho, že se ta lež stala pravdou?

Chceš poznat pravdu?

Nedívej se kolem sebe.

Podívej se do zrcadla. Hluboce a upřímně do svých očí.

V tichu. Bez spěchu.

A zeptej se:

Kdo jsem, když se nikdo nedívá?

Bez role rodiče.

Bez role partnera.

Bez role zaměstnance.

Bez role takový/á prostě jsem.

Zkus na chvíli vypnout hlavu.

Jen dýchej.

A napoj se na sebe.

Dívej se na sebe.

Pět minut.

Co cítíš? Co vidíš ve své duši?

Nechtěj odpověď.

Jen cítit, co se v tobě děje.

Možná začneš plakat.

Možná se začneš smát.

Možná Ti ze sebe bude špatně nebo naopak na sebe budeš pyšný/á.

Možná všechno dohromady.

Možná uvidíš všechno.

Možná neuvidíš nic.

Obojí je v pořádku.

Protože tohle “jednoduché cvičení”… vůbec není jednoduché.

Ale možná právě tehdy pochopíš,

že odpovědí nejsou slova.

Odpovědí jsi Ty.

To je to, co jsi celý život hledal/a.

Děkuju.