Rok, který mě přepsal…

Když se rozpadne všechno, co nejsi… začne se rodit to, kým opravdu jsi.

Dnes je to rok, co jsem byla na kurzu facilitátorky aktivace životní energie.

Je to můj milník. Moje první ANO sobě.

Rok, kdy začal nový život.

Už tehdy jsem věděla, že mám ukončit bolest a strach, který se nesl generacemi v naší rodové linii žen.

A popravdě — byla jsem naštvaná.

Kdo by chtěl nést tohle a dobrovolně? Nikdo.

A přesto jsem věděla, že musím. Nenechalo mě to být.

Poprvé v životě jsem se cítila s úplně cizími lidmi jako doma.

Na stejné vlně.

V bezpečí, které jsem v běžném světě nenašla — ve světě, který nechápe, že děláte něco, co dává smysl a pomáhá.

Nevěděla jsem proč.

Nevěděla jsem kam.

Jen jsem cítila, že musím jít — i když rozum byl proti a většina blízkých taky (až na pár výjimek — děkuju).

A když jsem se pak na vše dívala z pohledu duše, která si volí svůj plán ještě před narozením… pochopila jsem, že jsem si to zvolila sama. Všechny lekce, vztahy, setkání.

Proto to silné napojení na babičku, která zemřela v den mých narozenin.

Dnes už vím, že mi tehdy předala své světlo.

A za rok jsem se stěhovala do Prahy — nejdál, kam jsem mohla, abych měla možnost změnit svůj život a přestřihnout vlivy, které mě držely při zemi.

Tehdy začalo moje poslání, i když jsem o něm ještě nevěděla.

Nebyla to náhoda.

Cítím, že jsou stále se mnou i když ne fyzicky— a že bez jejich tichého vedení bych nezvládla vůbec nic z toho, čím jsem prošla.

Rok utekl jako měsíc…

a přitom se toho stalo tolik.

Nejbolestivější a zároveň nejkrásnější rok mého života.

Rok, který mě naučil nevzdávat se a věřit, i když přede mnou nebylo vidět vůbec nic.

Rok, který mi ukázal a naučil mě, jak vypadá pravá láska — ta, která vás nemá utopit, ale probudit.

A to udělala. Otiskla se v mé duši. Ta, která nemá svazovat, ale má nechat svobodu. Děkuju Ti.

Od dětství jsem byla vedená k víře — ale k takové, která se spíš říkala než žila.

Víře v kostele, na oko. Protože „to tak dělají všichni“. Protože je to naučené celé generace. Víře, která nehledá víc, neptá se, jen následuje autority, ale ne své srdce.

Možná i proto jsem tento rok poprvé pochopila, co znamená víru skutečně žít.

Netušila jsem proč, netušila jsem jak.

Ale během toho roku jsem se tolikrát zlomila, že jsem myslela, že je konec.

A právě na dně svých sil, tam někde mezi lámáním srdce, slzami a odevzdáním všeho, co jsem

— jsem ho uslyšela.

Tichý hlas, který řekl:

„Věř. Miluju tě takovou, jaká jsi.“

Poprvé v životě jsem se opravdově dotkla Boha.

Té jiskry, která je v každém z nás.

Té, která nás chce vést, když ztišíme mysl.

Pamatuju si jen, že mě zaplavila vlna tepla a lásky, která se nedá popsat.

Poznala jsem lásku, která není nikde venku.

Tu bezpodmínečnou, která miluje jen proto, že existujete.

Není třeba nic dokazovat.

Nikdy jsem si nemyslela, že o tom budu psát.

Ale když prožijete něco tak silného, nemůžete si to nechávat pro sebe.

Protože, když je člověk na dně, má dvě možnosti:

- vzdát to, nebo se zvednout.

A já jsem se rozhodla zvednout.

Každé zklamání mě učilo věřit v sebe.

Každý pád mě učil být silnější, i když to bolelo.

Protože jen bolest dokáže zlomit ego a naučit pokoru.

Protože cesta ke světlu vede skrze temnotu a strach v nás. Strach, který svazuje a brání nám jít dál. Nemá cenu před ním zavírat oči. To nefunguje. Musí se projít skrz a přijmout všechny své části, aby byly uzdraveny.

Před rokem jsem si myslela, že kurzem moje cesta začíná.

A ano — začínala.

Ale zároveň to byl konec.

Konec mé staré identity.

Konec „hodné holky“, která si nechala všechno líbit.

Která nevěděla, co chce, a spokojila se s málem.

Která dovolila, aby byla jednou z možností.

Která byla vždy pro druhé, ale zapomínala na sebe.

Která se bála promluvit a radši mlčela.

Která trpěla.

Která byla obětí.

A tehdy jsem si poprvé řekla: DOST.

Můžu si za všechno sama. Dovolila jsem to.

Ta holka je pryč.

A já jí děkuju — ale už mě nedefinuje.

Život se mi změnil natolik, že to sama nechápu. A mění se stále - od toho tu jsme. Abychom se vyvíjeli, poučili se, rostli a nestáli na místě. Převzali zodpovědnost za to, co cítíme, protože generace před námi tu možnost neměly. Od toho jsme tu teď my. Jako mosty mezi světy. Mezi nebem a zemí.

A teď, když jsem ukotvená, jen stojím, dívám se kolem sebe a říkám si:

„Wow… to není možný.“

Náš vnitřní stav je neviditelný — a přesto se odráží ve všem.

Jako zrcadlo.

V realitě, kterou si tvoříme svým myšlením.

To není nic „ezo“. To říká i věda. Stačí nemít zavřené oči.

Děkuju, Bože, že jsi mě nenechal padnout.

Že jsi mě zvedl, když jsem byla sama.

Že jsi mě podržel, když jsem to chtěla vzdát.

Víra byla jediná, která mě držela při životě — a dnes je mou součástí.

A pokud jsi to dočetl až sem… děkuju, že jsi tady. Taky máš volbu žít lepší život.

A pokud ti není nejlíp, věř:

Všechno se musí rozpadnout, aby se zrodilo nové.

Zvládla jsem to já.

Zvládneš to i ty.

Transformace není nic nereálného, může to zažít každý, kdo chce a kdo má odvahu se postavit vlastním strachům.

Z očí do očí říct - vím o tobě, ale už tě nepotřebuju.

Proto VĚŘ v sebe...

VĚŘ svým pocitům..

Má to smysl... a mnohem větší, než si vůbec myslíš...

A tam pod vodopády na Bali odešlo vše, čím jsem kdy byla, v slzách a odevzdání proudu, tady a teď..

Tam skončilo staré já.

A začal můj nový život.

Nikdy na to nezapomenu. Nezapomenu na to, jak jsem se podívala k nebi, plakala a řekla jen "děkuju", konečně jsem si vzpomněla, kdo jsem.

Orinaya