Manifestace v praxi: Jak se Bali stalo mým důkazem

Manifestace není jen sen na vision boardu. Je to proces, který mě skrze slzy a transformaci dovedl k vnitřnímu klidu, lásce a návratu domů.

Když jsem odjížděla z Bali, těšila jsem se, až o tom všem napíšu. Měla jsem v sobě tolik zážitků, že jsem je chtěla nechat doznít. V hlavě se mi honilo tisíc myšlenek, a přesto jsem ani po týdnu nebyla schopná napsat jedinou větu, která by dávala smysl. Vykašlala jsem se na to. A takhle to vlastně celé začalo.

1. 1. 2025 jsem si dělala svůj první vision board, Bali pro mě byla jasná volba číslo 1. Vybrala jsem si fotky pocitově, ne konkrétně z Bali ani z míst, která bych chtěla navštívit. Nikdy jsem si své sny nikam nelepila – možná právě proto, že jsem v nich dřív neměla jasno. Plno vision boardů jsem viděla na IG, a tak jsem si řekla, že to zkusím. Něco na tom bude. A hlavně – chtěla jsem dělat věci, které jsem nikdy nedělala, zkusit něco nového.

V prosinci jsem narazila na kouzlo manifestace. Do té doby jsem vůbec nevěděla, co to je. Když jsem to začala víc studovat, spojila jsem se s Martinkou, aby mi vytvořila moji první manifestaci na míru – přesně na to, co jsem si zadala. Když mi ji poslala a já ji poprvé poslouchala, normálně jsem brečela, jaká síla to byla.

Manifestace totiž není jen o snech a přáních, která si napíšete na papír. Je to o totálním ztělesnění.

Začala jsem číst recenze, poslouchat přednášky Dr. Joe Dispenzy a další učitele, kteří vysvětlují, jak naše myšlenky a emoce utvářejí realitu. A najednou mi začalo dávat smysl, co popisuje i kvantová fyzika – že všechno je energie a že to, na co se ladíme, k sobě přitahujeme. Jelikož práci s energií miluju, začala jsem se na to ladit.

Jenže vědět to teoreticky je jedna věc. Přenést to do praxe byla ta nejtěžší část.

Každou volnou chvíli jsem poslouchala meditace, afirmace a transformační programy. Procházela jsem terapiemi, aktivacemi, kurzy. Vytvořila jsem si vlastní rituály a dokonce jsem spala se speciálními nahrávkami, které měly přeprogramovat mé podvědomí. Bylo to intenzivní období, kdy jsem měla pocit, že se učím znovu žít.

A právě tehdy jsem pochopila, že nestačí si pustit meditaci jednou týdně a čekat na zázrak. Pokud chcete změnit programy, které běží 35 let, musíte je nahradit novými – každý den, znovu a znovu.

V té době jsem měla v životě totální chaos. Všechno se hroutilo a já si říkala: „Jasně, tohle jsi chtěla, tak to musíš dokončit. A jednou o tom napíšeš jako o důkazu, že tě to nezlomilo, ale udělalo silnější.“ A to se stalo.

Byla to prakticky dennodenní dřina. Přenastavit své myšlení a neutápět se v tom, co vidím kolem sebe. Přestala jsem řešit ostatní a zaměřila se jen na sebe.

Tohle více než půlroční období bylo náročné. A právě v tu chvíli mi přišla nabídka na retreat na Bali. Hned jsem kývla a nechápala, že se to děje. Přesně podle požadavků, které jsem si manifestovala – do puntíku. V té chvíli jen stojíte a říkáte si: „Tak to funguje.“ Ale nic není zadarmo – bez práce a snahy to nejde.

Poslední měsíce byly těžké hlavně proto, že mě to hnalo do nové reality. Už to nebyly jen vize, ale skutečnost, kterou jsem musela zpracovat. Učit se fungovat úplně od nuly.

Když jsem v červenci procházela hodně drsnou transformací – jinak řečeno temnou nocí duše – myslela jsem, že to nedám. Psychicky ani fyzicky. Koukat na sebe do zrcadla a nepoznávat se. Držela mě jen myšlenka: že tím projít musím, protože je to proces, který mě zase posune dál.

Díky Bohu za všechnu podporu – jak od těch, které mám ráda, tak i od těch, kteří vidět nejsou. Vím, že všichni byli se mnou. A já díky nim mohla zažít pocit bezpodmínečné lásky, která mě zvedla z úplného dna.

Ať už tomu někdo říká Vesmír, láska nebo Bůh – já vím, že to bylo ono. Tenhle pocit už nezmizel. Jen se prohloubil a vím, že nikdy nezmizí. Je to jako návrat domů. Protože skutečná změna začíná většinou až tehdy, když jste na dně, když se vzdáte všeho, čím jste kdy byli. Když vás to láme na kusy a nezbývá nic než víra, že bude líp. Když je vám dobře, do změny se vám nechce. Jen to odkládáte a lžete sami sobě.

Teď s odstupem času můžu říct, že všechno, co jsem si nastudovala, jsem si i prožila v praxi. Po srpnovém workshopu o manifestaci mě to posunulo ještě dál. Synchronicity přicházely v ještě větším počtu a já věděla, že jsem správně. Stálo to za to. Za každou slzu. A nelituju ničeho. Protože výměnou za opuštění staré identity jsem našla svůj vnitřní klid, lásku a štěstí. Ne venku, ne v někom jiném, ale v sobě. Pevně ukotvená v tom, co žiju a co je pravdivé.

A pak, když jsem se vrátila domů, viděla jsem fotku na zdi a fotku z Bali. Úplně stejné místo, na které jsem už zapomněla – a přitom jsem tam „náhodou“ byla. Jenže náhody neexistují…

Bali mi ukázalo, jak žít v naprosté přítomnosti a důvěře v život a že i když nevidíme celou cestu, není to důležité.

Ukázalo mi, jak moc můžu být napojená na své tělo a jak moc můžu vše vnímat a cítit.

Ukázalo mi krásu, kterou jsem dřív viděla jen na fotkách.

Ukázalo mi, že i má citlivost není slabost ale dar, který můžu využívat ve svůj prospěch.

Ukázalo mi, jak v obyčejných chvílích je to největší kouzlo.

Ukázalo mi, že není důležité to, co máme, ale jak se cítíme sami se sebou a s těmi, které máme vedle sebe.

Ukázalo mi, jak by vděčnost měla být to první, s čím vstáváte a s čím usínáte.

Ukázalo mi, že největší dar, který můžeme druhému dát je náš úsměv a laskavost.

A tak mi Bali nakonec dalo mnohem víc než jen zážitky – dalo mi klíče k sobě samé.

A takhle nakonec dopadl článek o Bali. Místo popisu zážitků píšu něco úplně jiného. Ale možná právě tohle mělo být napsáno. Možná právě tohle potřebuje někdo slyšet.

Děkuju, že čteš❣️