Ne-soulad mysli, těla a duše

Integrace nezačíná dalším léčením. Začíná ve chvíli, kdy tělo konečně ucítí bezpečí.

Tento text bude trochu jiný.

A popravdě – ve chvíli, kdy ho píšu, ještě přesně nevím, o čem bude.

V meditaci mi přicházely různé nápady, myšlenky a vhledy. Tolik věcí najednou, že jsem nevěděla, o čem psát dřív.

Jedno téma se ale opakovalo znovu a znovu. Integrace.

Poslední měsíc mi jel na plné obrátky.

Po léčení vnitřního dítěte jsem cítila, že už nemůžu jít do ničeho dalšího. Tělo řeklo jasné stop.

A snad poprvé jsem si opravdu uvědomila, jak je moje tělo chytré. Jak se mnou komunikuje – ne slovy, ale pocity.

Vzpomněla jsem si také na svou Human Design mapu, kterou mám zpracovanou už delší dobu a rozhodla jsem se k ní vrátit. Bylo v ní tolik odpovědí, které jsem na jaře vnímala jen zčásti.

Jedna z nich byla zásadní - návrat k sobě skrze pocity.

Velkou část života jsem fungovala převážně v hlavě.

Pocity a intuici jsem odsouvala na druhou kolej. Myslela jsem si, že to, co cítím, je špatně. A okolí mi to často jen potvrzovalo.

Empatii a citlivost jsem považovala za slabost, protože mě nikdo nenaučil, jak s tím pracovat.

Dnes už vím, že to byly kompasy.

Jenže přepnout se po tolika letech z logiky do těla nebylo jednoduché. Nevěděla jsem jak. Neuměla jsem si věci spojit, navnímat. Měla jsem v sobě zmatek.

Logicky jsem některé věci chápala.

Ale tělo mělo jiný názor.

Nervová soustava byla zvyklá na drama, stres a chaos. Na vyhledávání podnětů, které další stres vytvářely a to jsem brala jako "bezpečí" i když to bolelo, bylo to známé a naučené.

A najednou přišel klid.

Klid do duše – ale ne do těla.

A upřímně? Nebyla to otázka pár dní. Tenhle stav u mě trval převážně víc než měsíc.

Byl to proces integrace. Učení nervového systému, že se nemusí bát. Že je v bezpečí.

Moje tělo bylo tak v šoku, že jsem se tomu občas musela smát. Takový nesoulad – a přesto to chtělo čas.

Ticho.

Žádné reakce. Jen pozorování. A nechat emoce volně proudit. Nebylo to nic příjemného a vůbec ne komfortního.

Mysl se stále vracela ke starým vzpomínkám, k tomu "známému komfortu" který jsem už nechtěla a tohle přesměrování tam, kde chci já bylo fakt náročné. Ale věděla jsem, že nesmím utéct a jít dál s jasnou vizí, že bude zase dobře.

Největší bod zlomu přišel v tichu a klidu.

Ve chvílích meditace a uvolnění ke mně začaly přicházet odpovědi. Ne křikem. Ale jemným šeptáním.

Jako myšlenka, která se objeví a už nezmizí.

Jako pocit - tohle musíš udělat.

Pocit tak dotěrný, že vám nedá spát.

Přesně jako napsání tohoto textu.

Měla jsem jiný plán. A přesto si mě tenhle pocit našel.

Došla jsem k tomu, že právě skrze tyhle vnitřní kompasy funguju nejlépe.

A popravdě – už to jinak ani nejde.

Nevím, kdy se to přesně stalo. Ale najednou se věci začaly spojovat.

Najednou víte, podle čeho se řídit.

Ten paradox je, že tyhle věci nikdy nevíte dopředu. Nikdo vám nedá návod.

A o to přesně jde.

Máš tělo.

Máš pocity.

A jdeš.

I když nevíš kam. Řídíš se rezonancí, vibrací, tím, kam tě to táhne.

A pak je všechno jednodušší. Lehčí. Klidnější.

Jen si znovu potvrzuju, jak moc důležitá je integrace.

Nejen samotné léčení a terapie, ale hlavně proces potom.

Laskavost k sobě samé. Bez ní to nejde.

Když jsme dlouho v nesouladu, tělo nám to dřív nebo později řekne.

Často skrze nemoc. Zastaví nás.

Ne jako trest.

Ale jako přesměrování.

Na jinou cestu. Na cestu k sobě samým.

Spousta lidí emoce potlačuje. Nedovolí si je.

Já jsem byla stejná.

Nakonec se ukázalo, že se jen hlásily o pozornost. Abych našla sama sebe.

V tichu. V přítomnosti. V lásce.

Tento text není návod, jak se vrátit k pocitům. Je to důkaz, že cesta ke klidu je možná.

Je to připomenutí základního fungování našeho těla.

Protože tělo je kompas.

Říká nám dávno dopředu, co cítí. A jestli jsme v souladu – nebo ne.

Malá připomínka na závěr.

Můžeš to zkusit.

Zastavit se.

Zavřít oči.

Vnímat dech, pomalu a vědomě.

Položit si ruku na srdce.

A jen pozorovat. Nechat myšlenky proudit bez reakce.

Co se ti ten neodbytný pocit snaží říct?

Stojíš před rozhodnutím a nevíš si rady?

Vrať se k sobě. I když to nebude logické.

V těle vždy najdeš odpověď.

Protože není nic krásnějšího, než když se opravdu posloucháš.

Když vnímáš, jak k tobě mluví tělo – a duše.

Vedou tě.

A mysl?

Ta je jen nástroj.

Nástroj k vytváření tvé reality.

A teď, když si tenhle text čtu zpětně, vidím, že je jiný.

Ne proto, že by měl jinou formu, ale proto, odkud vznikl.

Není psaný z hlavy. Je psaný z pocitu.

Z místa duše, které se musí nacítit, ne pochopit.

A o tom to celé je.

Cesta duše nemá logický směr.

Nevedou ji známé kroky, ale vnitřní vedení, které se nedá naplánovat.

Dává smysl až při ohlédnutí zpět.

Uděláš krok, dva, tři a pak vše pochopíš...