Když se na chvíli zastavím...

Když se na chvíli zastavím, dochází mi, jak moc se změnilo...

Poslední dny jsem byla konfrontována se svou starou verzí. Vrátila jsem se na místo, které mě ještě donedávna formovalo a vytvářelo ve mně pocit domova. Bylo mi jasné, že po tak hluboké transformaci nemůže zůstat nic stejné – a tak to i bylo.

Místo, kde jsem dříve vydechla, se stalo cizím prostorem, který mi dnes připomíná především všechno to, co už nejsem a nikdy nebudu. Byl to celkem výrazný otřes uvědomění. Ani jsem netušila, že mě to zasáhne tak silně, ale ke konci dne jsem byla vlastně vděčná za to, že jsem sama a spustily se mi slzy. Možná za dřívější život, který mě utvářel – a přesto mi dnes už neříká vůbec nic. Je mi tak vzdálený, až to děsí. Není kam se vrátit. Vše je pryč. A co víc – už bych se ani vrátit nechtěla.

Na mysl mi přichází pocit nejistoty. Ale tentokrát se na něj jen s nadhledem podívám a klidně mu řeknu: „Díky, ale tebe už nepotřebuju.“ Možná zůstává někde v pozadí, ale už nemá žádnou moc. Neřídí moje kroky. Hraju si s tím, co si zvolím jako své zaměření, a vědomě si vybírám, čemu dávám svou pozornost.

Věty jako „Změnila ses“, „Žiješ v chaosu“ nebo „Skoro nikdo ti nerozumí“ už ve mně nebudí obranné reakce. Jen úsměv. Vím své. Nemusím nic vysvětlovat. Ta pravda je tak hluboko pod kůží, že už se mě to jednoduše nedotýká.

Rozpadla se očekávání – ta o tom, jak bych měla vypadat, jak bych se měla chovat, jak bych měla žít. A chápu, že rozpad iluzí může bolet. Opravdu hodně. Ale zároveň v sobě nese prostor. Nový dech. Otevřenost tomu, co teprve přichází.

Je to zvláštní. Stojíte na prahu něčeho nového, celé vaše tělo se těší, protože ví, že to bude krásné… a přesto je realita zatím úplně jiná. A právě v tom je to největší kouzlo odevzdání. Nechat být. Pustit kontrolu. Dovolit vyšší moci, aby vás vedla. Tady už to neřídím já. Už dávno jsem předala všechno, co jsem držela, protože vím, že sama na to nemám.

To ale neznamená, že nemám cíle. Naopak – záměry mám velmi jasné. Jen už se neupínám na to, jak přesně se naplní. Ani kdy. A v tom je to kouzlo manifestace. Tak jednoduché – a přitom tak náročné. Pustit vše, čím jste přestali být, a stát se tím, kým v hloubi duše toužíte být. Ne jen na oko, ne na pár dní nebo týdnů… ale napořád.

Není cesty zpět. A když jsem každý den vědomě pracovala s novým způsobem myšlení, s vizualizacemi a vděčností, vůbec by mě nenapadlo, jaký šok to bude, až se to opravdu stane. Protože změny obvykle nepřichází jako bouře. Spíš jako tichý vánek, který možná nejprve ani nezaznamenáte… ale po čase se ohlédnete a zjistíte, že z něj se stala vichřice, která smetla vše, co vás už nedefinovalo. A co zůstává, je klid. A vy. Tady a teď.

Děkuju, Lucinko, za tvou přítomnost. Ani nevíš, jak moc mi pomohla. I když jsme se na chvíli rozdělily, to pravé mezi námi zůstalo. Děkuju. 💗

A jaké je Tvoje uvědomění?

Tvoříš změny vědomě – se záměrem?

Nebo se necháváš unášet proudem pochybností a nejistoty?

Děkuju, že čteš. Děkuju, že jsi.