Sen, který se rozpadl...

Tehdy jsem věřila v dokonalý sen. Dnes vím, že opravdová síla je věřit sama v sebe.

Tohle bude jiný článek. A tak nějak tuším, že dozrál čas, abych mu dala svobodu.

Když mi bylo asi 14, psala jsem si deník. Pamatuju si z něj jen jednu větu – že mým přáním bylo bydlet ve velkém městě. Tehdy jsem si myslela, že to bude Brno – Praha na mě byla moc velká.

O devět let později jsem potkala lásku svého života. V baru, kam jsem jít ani nechtěla, po všech zklamáních, kdy jsem si řekla dost a neměla chuť poznávat někoho nového. A tak tam stál. Slovo dalo slovo a začala láska.

Začátky nebyly vůbec snadné. Často jsem si říkala: proč vlastně s takovým chlapem jsem? Nebylo to lehké, a přesto jsem se přesvědčovala, že konečně někdo normálnější než ti předchozí.

O pár měsíců později jsem dala v práci výpověď, situace byla neúnosná a já toho měla plné zuby. Stěhovala jsem se do Prahy. Bez práce, bez jistot – jen k němu.

Holka z vesnice, která nikdy neměla žádný sen, studovala trasy metra a měla týden úzkosti, jak zvládne jet sama. Všechno jsem se učila za pochodu. Tehdy jsem začala číst knížku o odvaze a překonávání sebe sama. Změnila mi život. Dala jsem ANO nejistotě, nevzdala se – a po pár pohovorech jsem našla svou první práci.

Nikdy předtím jsem s nikým nebydlela. Ideální to nebylo, učili jsme se oba za pochodu. Ale cítila jsem, že je to správně. Po pár letech mě požádal o ruku a mně se splnil sen. Napodruhé jsem našla své vysněné šaty, zamluvili jsme místo, za měsíc bylo vše zařízené. A pak to přišlo. Jeden večer, jeden muž – a já se zamilovala jinde.

Nedalo se s tím nic dělat. Bylo to tak silné, že jsem všechno zrušila a odešla. Přestěhovala se sama. Učila se být sama. Čelila rodinnému tlaku, výčitkám, že jsem si zkazila život. Po pár měsících jsem se stěhovala zpátky. Začali jsme znovu. Myslela jsem, že láska, kterou jsem cítila, byla jen iluze, románek, kterým si nenechám zničit život.

Začátky byly krásné. Ten rok jsem otěhotněla. Změnilo se všechno – a zároveň vůbec nic. Rodičovství bylo náročné. Žádný čas na sebe, problémy s malým nás semlely. Neřešili jsme nic jiného než děti. Zapomněli jsme na sebe. Zapomněla jsem, kdo jsem.

Měla jsem všechno, ale uvnitř jsem byla prázdná. Říkala si: tohle přece nemůže být život. Tichá mlčící rezignace. Oba jsme fungovali, jak nejlépe uměli, ale podle starých programů. Programů, které nás neučily mít se rádi, ale dávat na první místo všechny ostatní – jen ne sebe.

Po šesti letech jsem nastoupila do nové práce. Na zkrácený úvazek. První den jedno dítě nemocné, další týdny druhé, nakonec neštovice. Kdo začíná po mateřské, ví, jak těžké to je. A do toho práce, pendlování mezi officem a domovem, dohánění po nocích, únava, problémy Honzíka ve školce. Připadala jsem si k ničemu. Dělala jsem všechno a měla pocit, že to nestačí. Že dělám málo.

A právě tehdy mi do života přišel muž. Stejně nečekaně jako před lety. Nerozuměla jsem tomu – proč se mi to děje znovu? Co dělám špatně?

Byl to muž, který mě slyšel. Který mi rozuměl. Věděl, jak se cítím. Byl jako čerstvý vzduch, jako jiskra naděje, že může být líp.

Já, která milovala život, jsem ho začala nenávidět. Nenáviděla jsem sebe. V manželství, kde jsem nebyla šťastná, jsem trpěla. Nebyla jsem chápaná ani slyšená. A pak někdo, kdo mi rozuměl.

Z nenápadného začátku vyrostla láska, která mě zasáhla do samotné hloubky duše.

Byla tak silná, že mě donutila zastavit se. Nedělat stejnou chybu jako před lety. Už neodmítat lásku kvůli rozumu. Tentokrát jsem řekla ANO. Ano sobě, ano životu, ano neznámu, ano změně, ano osobnímu rozvoji, ano energiím i když byli všichni proti mě, dokonce i vlastní rodina. Ustála jsem to a nedala se. Jen věřila.

Jenže všechno se opakovalo, ale v horším. Tehdy jsem byla sama – teď jsem měla dvě malé děti. Odejít byla noční můra. Ale věděla jsem, že podruhé proti sobě nepůjdu. I za cenu, že mě to bude stát manželství. Vzpomněla jsem si na všechny knížky o osobním rozvoji, které jsem četla před lety a na které se prášilo. Na cestu, na kterou jsem zapomněla.

Možná jsem měla všechno, co jsem chtěla. Dokonalou iluzi na Instagramu. Ale ne v srdci.

(A sáhněte si do svědomí, kdo to tak někdy má taky... ) Iluzi sociálních sítí a dokonalého života – kdo ho takový má doopravdy? :)

Pak přišlo téma rozvodu. Netušila jsem, co bude. Tehdy jsem začala manifestovat. Lepší život. Myšlenku, že takhle neskončím. Souboj rozum vs. láska. Vybrala jsem si lásku. I kdybych měla zůstat sama s dětmi.

Nebylo to snadné. Ale věděla jsem, že takový život nechci. Život bez smyslu.

Držela jsem si záměr lepší reality každou chvíli, kdy jsem dýchala. Když děti plakaly za tátou, když se mě ptaly, proč odchází. Realita byla nepříjemná, ale uvnitř jsem byla pevná.

Po pár měsících se vše začalo obracet. Začal na sobě pracovat. Tak moc, že se změnil. Z kluka se stal muž, který vzal odpovědnost za svůj život. Byl konečně tím, kým jsem vždy chtěla, aby byl. Jenže už bylo pozdě.

Já mezitím prošla transformací. Stále jí procházím. A už jsem nebyla na stejném místě.

Dnes máme nejlepší vztah za 12 let. Lepší než kdy v manželství. Z dob, kdy jsme spolu nedokázali mluvit 10 minut, se staly hodiny rozhovorů.

Náš vztah se vyvíjí. Chceme být těmi nejlepšími rodiči pro naše děti. Aby v nás viděly správné vzory. Aby věděly, že i když už spolu nejsme, neznamená to, že je nemilujeme. Učíme je, že komunikace je cesta. Že zůstávat spolu z jistoty a bolesti, bez lásky, není řešení.

Lásku jsem našla. Takovou, která mi změnila identitu a celý život. Díky ní jsem se naučila milovat život a samu sebe. Díky ní jsem našla Boha – a všechno, co hledám, v sobě.

Byla to láska jako z filmu. A přesto se nedokázala odrazit v realitě. V mém srdci ale zůstane navždy.

Neměnila bych nic. Všechny ty zkušenosti mě utvořily v ženu, kterou jsem dnes. Nemusím si na nic hrát ani nic dokazovat. Stačí mi stát ve své pravdě.

A víš, na co jsem přišla? Proč se to stalo právě teď?

Byla jsem před rokem na aktivaci své životní energie – a právě ona mi dala tuhle sílu. Sílu pro lepší život. Sílu vstát, i když to bolelo. Sílu změnit svou realitu.

A tuhle sílu může mít každý. Stačí se postavit svým strachům. Protože za nimi vždycky čeká svoboda.

A teď? Sedím sama na večeři. Prosecco na stole. Pero nedrží ruka, ale mé srdce a tvořím si realitu, jakou chci.

Děkuju, že čteš.

A víš co? Tohle dokážeš i Ty.

Nenech vyhrát strach z neznáma nad láskou.

Protože láska je to jediné, co dává v životě smysl.

Já jsem našla svou sílu – a vím, že i Ty ji v sobě máš.