Spiritualita vs. náboženství

Učíš mě každým dnem být o trochu lepší...

Vyrůstala jsem ve víře. Ale čím víc jsem ji žila podle pravidel druhých, tím víc jsem ztrácela sama sebe. Až cesta ke spiritualitě mi vrátila svobodu.

🌿 Tento text ke mně přišel nečekaně – včera, když jsem měla horečku. Možná právě v tom je kouzlo: když nevíte, co psát, duše si vždy najde cestu.

A není náhoda, že přichází právě teď.

Přesně před rokem, 18. srpna 2024, jsem prošla svou první aktivací. Karta, kterou jsem si tehdy vytáhla, byl Ježíš – Velký učitel. Dnes, když se ohlížím zpět, vidím, že to nebyla náhoda. Ta karta mi přišla, aby mi ukázala směr – a dnes stojím pevně v lásce, kterou jsem tehdy teprve začínala objevovat.

Od dětství jsem byla vedena k víře, řekla bych až moc fanaticky. Neexistovalo nechodit každý týden do kostela. Vnímala jsem to spíš jako omezení, nesoulad s tím, co cítím – a navíc chování, které bylo úplně proti mně. Srovnávání na ty, kteří do kostela chodí, a na ty, kteří ne – a vlastně skončí v pekle.

Strach z toho, že když něco poruším, přijde trest. Tlak byl tak silný, že nechápu, jak jsem to ustála. Podřídila jsem se, i když jsem nechtěla, jen proto, abych měla klid. Myslela jsem si svoje.

Před rokem mi ale přišla do života kniha, a už po přečtení jedné jediné věty se mi začalo všechno spojovat. Najednou se začala bortit ta největší iluze, v kterou jsem věřila.

Musela jsem si najít svou vlastní cestu – a nebylo to lehké. Když jsem pak šla po delší době znovu do kostela, už jsem byla jinde. Necítila jsem nic. Nemohla jsem ani opakovat slova, která jsem měla naučená – absolutně to šlo proti mně. Kolotoč vět bez emocí, jen povinnost.

Teď to vnímám čím dál silněji a vím, že tohle svým dětem nikdy neudělám. Protože mnozí, kteří tak „věří“, nakonec víru vůbec nežijí. Pomlouvají, soudí, hrají hry ega. A když to srovnám s tím, co by víra měla znamenat – je to daleko od lásky k Bohu a k lidem, většinou jen přetvářka.

Já jsem ale vždycky věřila v něco víc. A svou cestu jsem našla. Tam jsem ukotvená. Ať si každý říká, co chce. Pro mě je náboženství manipulace – a jsem vděčná, že už se toho nemusím účastnit.

Než jsem měla jít na kurz facilitátorky, přišla další zkouška – tentokrát od mé vlastní rodiny. Slyšela jsem slova: „Existuje jen Bůh, žádná energie není, skončíš v pekle…“

Ale tehdy jsem se už jen usmála. Protože jsem věděla, že to není pravda. Že to není můj strach, ale jejich. Bylo to v jejich očích, já cítila jen klid.

A to mi stačilo. Pochopila jsem, že i když blízcí lidé nechápou moji cestu, já stojím pevně. Život nás neustále testuje, jestli si dokážeme stát za sebou – i když to není pohodlné.

A právě skrze vlastní zkušenost z minulého měsíce už vím, že Bůh není strach. Bůh je bezpodmínečná láska. U něj nemusíte nic dokazovat.

Miluje vás celé – i se všemi chybami.

A právě tuhle lásku jsem našla na svém úplném dnu. Byla to ona, která mě zvedla.

Když se každé ráno v meditaci napojím na lásku, často brečím tak, že to ani neumím zastavit. A to je zkušenost, kterou bych přála každému. Protože každý ji máme v sobě. Jen ji objevit – pod všemi nánosy masek a rolí, kým jsme se během života stali.

A když víte, že jste bezpodmínečně milovaní – není už nic, čeho byste se museli bát. Ať se děje cokoliv.

Pochopila jsem, že Bůh nikdy nebyl o strachu, povinnostech a odsuzování.

Bůh je bezpodmínečná láska – tichá, všudypřítomná a vždy připravená obejmout.

Nemusíte nic dokazovat, nemusíte být dokonalí. Stačí jen být.

💫

Dovolíte si vidět sami sebe takové, jací jste?

Že už teď jste milovaní a přijímaní – bez podmínek, bez masek.

Jaký je to pocit?