Vztahy a závislosti

Krása se nerodí z dokonalosti, ale z odvahy být pravdivý sám k sobě...

Kolik z nás se naučilo vydržet i to, co bolí, jen abychom nezůstali sami?

Tak vznikaly závislosti a neschopnost být sami sebou – i když to bolelo. Dělat věci pro to, abychom se zalíbili druhému i když jsme to tak necítili. Proč? Pro dokonalost? Pro pocit, že musíme ukázat to nejlepší i když po čase je to lež? Pro pocit, že zůstaneme sami a to přece nechceme.

Hledali jsme pocit jistoty a komfortu, který náš mozek bral za „vlastní“. Jenže to byla jen chemie.

(„Pokaždé, když máš nějakou myšlenku, v mozku proběhne biochemická reakce — vytvoříš chemii.“)

Neznali jsme nic jiného a báli jsme se objevit nové, protože mysl to vyhodnotila jako hrozbu. Tyhle vzorce si často neseme z dětství a není divu, že se opakují, proto máme podobné vztahy třeba jako naši rodiče, dokud si to neuvědomíme a nechceme víc. Já to tak alespoň měla jak přes kopírák a bylo to vlastně pohodlné, tak známé, nevěděla jsem, že to může fungovat i jinak, dokud jsem za to všechno neprohlédla.

Čekat, že se někdo přizpůsobí nebo změní je iluze. A pokud na to tak nahlížíme, je to další nezdravý vztah. Zvykneme si, máme jistotu, přivíráme oči nad tím, co nechceme, je to ale v pořádku? Každý si může odpovědět sám...

Ale svým způsobem nás i takový vztah posouvá dál pokud prohlédneme a nežijeme jen v tom, co známe. A tady přichází další otázka, dovolíme si to? Ustát to, že něco chceme dělat po svém, obhájit to před okolím za každou cenu? Protože nás většinou formují lidi, kterými se obklopujeme a pokud bychom chtěli dělat věci jinak, budou nás přijímat takoví, jací jsme? Tam se nejvíc ukáže pravé přátelství.

Nedávno jsem viděla skvělé video, ve kterém bylo, začni růst, založ si byznys a ukáže se, kdo zůstane. V tom je velká pravda. Většina lidí růst nesnese, protože to v nich vyvolává to, co by mohli objevit v sobě, ale nechtějí.

Joe Dispenza to krásně popisuje – a já sama jsem to mohla zažít - je to naprostá pravda. Naše myšlenky nás utváří. Když si říkáme, že nejsme dost, okolí nás tak i vnímá. Protože jsme tím, co si o sobě myslíme. To je zákon rezonance.

Upgrade myšlení bolí. A hodně. Je to práce v každé minutě – zvědomovat si, na co stále myslíme, a učit se korigovat tok myšlenek tam, kam opravdu chceme. Nedat mysli moc pohltit nás, jen ji pozorovat.

Vědomý vztah pak není o oběti ani o hierarchii. Je o růstu – vedle sebe, spolu, jako rovnocenní partneři. Nikdo z nás nenese odpovědnost za pocity toho druhého – vždycky jen za své vlastní. Je o přijetí jeho plné autenticity a přesto láska zůstává a může se vyvíjet. Vidět toho druhého v jeho zranitelnosti a přitom ho nesoudit.

Vztah znamená být oporou, když ten druhý kráčí svou cestou, a přijímat ho takového, jaký je. Neznamená to přizpůsobit se jeho cestě, ale vědomě ji sladit, pokud to cítíme. A pokud ne – není o čem. Buď se zmenšíme a podřídíme, nebo odejdeme.

Právě v té pravdě a svobodě se rodí láska, která unese všechno. I když je těžká, není utrpením – je změnou. Bolí jen naše vzorce a lpění na něčem, co nám nevyhovuje.

🌹 Láska není o ztrátě sebe, ale o tom, že vedle sebe můžeme být celí – a přitom nedokonalí.

A právě v té nedokonalosti je skutečná krása.

Děkuju, že čteš.